Cultus latriae R. P. Česlava Vaňury (1736) na Svaté Hoře

Kompozicí dvanácti slavnostních offertorií určených k hlavním slavnostem Páně v rámci liturgického roku se uzavřela tvůrčí dráha jednoho z nejoriginálnějších českých skladatelů první třetiny 18. století, varhaníka a chorregenta pražského pražského minoritského konventu u sv. Jakuba R. P. Česlava Vaňury, OFMConv. Jeho sbírka nazvaná Cultus latriae… vyšla na Starém Městě pražském u Jana Norberta Fitzkého v roce 1736 a skladatel se jejího vydání již neměl dožít – zemřel ve zdejším svatojakubském minoritském konventu již 7. ledna 1736.

Rodák z Miletína (okr. Jičín) nastoupil k pražským minoritům patrně již před rokem 1726, kdy zde prokazatelně získal bakalářský titul. Záhy se tu začal věnovat hudební kariéře spojené mimo jiné i s kompoziční činností. Nepochybně byl ovlivněn Bohuslavem Matějem Černohorským (1684–1742), který v tomto konventu pobýval ve dvacátých letech 18. století. Zda se o deset let mladší Vaňura stal jeho přímým žákem, není možné prokázat. Jako vedoucí zdejšího figurálního kůru se Vaňura prosadil patrně již po Černohorského nuceném odchodu do Horažďovic v letech 1727–1728, s určitostí ale v letech 1734–1735. Tuto jeho činnost dokládá právě tisk Cultus latrie, kde je autor uváděn jako ad S. Jacobum Vetero-Pragae p. t. Regens Chori. Své kompoziční ambice prokázal Vaňura již v roce 1731, kdy publikoval tiskem svůj první opus obsahující sedm krátkých slavnostních loretánských litanií (7 brevissimae et solennes Litaniae Lauretanae).

V polovině třicátých let dospívala jeho hudební kariéra k vrcholu. V roce 1734 je uváděn jako varhaník konventní baziliky sv. Jakuba, rok nato (1735) získal titul magistra musicae. Patrně v této době pojal Vaňura myšlenku zkomponovat slavnostní offertoria k nejvýznamnějším svátkům liturgického roku spjatým s Božím Synem Ježíšem Kristem, jež by následně mohla opět vyjít tiskem. Jejich publikování dal svolení představený české řádové provincie P. F. Hyacinthus Sperl již 3. června 1735. Je pravděpodobné, že tehdy již měl Vaňura skladby připraveny k tisku.

V předmluvě k tomuto dílu uvádí autor, že jednotlivá offertoria komponoval v krátké formě, odpovídající stylu, o němž bylo tehdy známo, že byl častěji používán a v církevním prostředí široce přijímán (construxi illud methodo brevi secundum stylum ut nostri hoc seculo frequentiorem & acceptiorem). Jak prozradil již ve svém prvním tištěném opusu, Vaňurův styl byl ovlivněn díly jeho současníků Šimona Brixiho (1693–1735) a právě Bohuslava Matěje Černohorského. Cultus je komponován v pozdně barokním stylu a spojuje v sobě koncertantní prvky s kontrapunktickou strukturou. Jednotlivá offertoria dělí Vaňura na dva, tři nebo více dílů, kdy hlavní z nich bývá v některých případně komponován formou fugy. V některých případech užívá dacapové formy.

Ve sbírce uplatňuje Vaňura širokou paletu výrazových prostředků a jeho zhudebnění tak mnohdy dosahují nečekané umělecké intenzity. V melodice offertorií dominují diatonické, v jasných konturách vedené linie. Občasné virtuózní pasáže a rytmicky komplikované motivy svědčí o autorově invenčním bohatství. Instrumentálnímu doprovodu dominují vedle doprovodných smyčců žesťové nástroje – krom dvojice lesních rohů či trojice trombónů obsazuje Vaňura soubor čtyř trompet doplněných o tympány. V některých případech užívá při interpretaci zhudebňovaného textu zvukomalebných prostředků. Děje se tak zejména u 5. offertoria s velikonočním textem Terra tremuit (země se chvěla), kdy ostré tečkované rytmy v instrumentálních stejně jako ve sborových partech vzbuzují dojem zemětřesení. Podobně postupuje autor v kompozicích liturgicky určených pro vánoční období, v nichž využívá melodiky tehdy oblíbených vánočních písní stejně jako typických pastorálních idiomů. Vaňurova fuga (11) Laudetur sanctissima Trinitas je inspirována Černohorského dílem Laudetur Jesus Christus (1729) a neskrývá autorovu snahu vzdát mu tak hold stejně jako Vaňurovo úsilí se s tímto svým vzorem kompozičně vyrovnat.